Bez dopravního značení by byl provoz na pozemních komunikacích takřka nemožný. V Česku začalo být zaváděno až v období před 2. sv. válkou, tedy v době rozkvětu automobilové dopravy. Nešlo však o žádnou novinku – ukazatele se používaly již v dobách antického Říma. Původně se jednalo o milníky a postupem času je nahradily sloupky se směrovkami a údaji o vzdálenosti nejbližšího města.
Potřeba po standardizovaném dopravním značení šla ruku v ruce s rozvojem automobilismu. Nejdříve však podél cest umisťovali varovné cedule členové spolků majitelé aut. V souvislosti s nižší gramotností si jednotlivá sdružení vyráběla dopravní značení podle svého. O zásadní změnu se pokusil italský autoklub, který v roce 1895 zažádal o vytvoření jednotných značek. V té době bylo jejich snažení marné – úřady se k tomuto kroku uchýlily až po několika desetiletích.
První standardizované dopravní značení měli Britové, a to v roce 1903. Šlo sice jen o pouhé čtyři značky, ale položily základ moderního systému. Měly kruhový nebo trojúhelníkový tvar a nebyl na nich text. V roce 1908 byl v Paříži uspořádán první mezinárodní silniční kongres, na kterém byly stanoveny základní tvary a významy. Vodorovné dopravní značení bylo zavedeno až později.
Mezi prvními značkami, které se v okolí silnic začaly objevovat, byla označení pro křižovatky, zatáčky, nerovnosti a železniční přejezdy. Poté následovaly další. Mezinárodní silniční kongres se od roku 1924 koná pravidelně co čtyři roky.
V někdejším Československu se svislé dopravní značení objevilo v roce 1935. Jednalo se o pět značek v modrobílém provedení. K dalšímu rozvoji došlo v období mezi lety 1938 a 1939 v souvislosti se změnou přechodu jízdy z levého do pravého pruhu.
Zdroj: Dopravní značení v Československu.
Ani v současné době však není dopravní značení evropských silnic jednotné. Mezi značkami však nepanují výrazné rozdíly a drží se alespoň základních standardů, které platí i jinde ve světě.